Přeživší musí spolupracovat a málokteré studio si poradí s tímto úkolem tak dobře jako právě tým Behaviour Interactive, který přiměje hráče velice přirozeným až organickým způsobem, aby jeden druhému pomáhali. Jednotlivec je velice zranitelný, je snadnou kořistí a jako tým budete vždy efektivnější. To ovšem neznamená, že není v této roli prostor pro občasné sobectví.

 

Budete riskovat kůži, když se váš parťák ocitne v úzkých, anebo raději využijete jeho nesnází ve svůj prospěch, zatímco jemu jde o život? Kdo by se nechtěl ztratit šílenému zabijákovi z očí, když mu může do cesty postavit náhradníka? Abyste unikli z arén smrti, které se pochopitelně inspirovaly klasickými teenagerskými horory, musíte v roli nebohé oběti postupně nahodit předepsaný počet generátorů a otevřít dveře, které vedou na svobodu. Případně s trochou štěstí najít tajný únikový poklop.

​

​

​

To podstatné se ale nemění. Musíte pochytat, pozabíjet a obětovat všechny ostatní hráče a pokud možno nenechat nikoho uniknout. Zpravidla to znamená vystopovat nebohou oběť, uštědřit jí dvě rány, odvléct ji k háku a tam ji nabodnout. Pak už jen zbývá přesvědčit se, že vám neunikne, nebo že jí nebude chtít někdo zachránit. Vtip je v tom, že přeživší i vrah mají vzácně vyrovnané šance. Série výhod a hendikepů udržuje rovnováhu hrůzy, v níž o vítězi rozhodnou maličkosti. Zabiják je zpravidla rychlejší než oběti a snadno je dostihne.

 

Hru ale sleduje ve first person perspektivě, takže nemá takový přehled jako přeživší, kteří dění sledují z pohledu třetí osoby. Toho oběti využívají a mnohdy se dokáží zázračně ztratit pronásledovateli přímo před očima. Mohou ho rovněž zpomalit tak, že mu staví do cesty nejrůznější překážky. Anebo se zkusit schovat do skříně v naději, že ji vrah neprohledá. Zabiják na druhé straně dokáže vystopovat zraněné oběti a slyší jejich naříkání. Když se přeživší pokouší nahodit generátor anebo léčit, mohou rovněž nechtěně rámusem přilákat pozornost agresora, kterému se odhalí jejich pozice na mapě.